Vše začalo na škole v přírodě v Hošticích (tedy z mého pohledu). Tam jsem se seznámil s Jirkou Losem (dále již jen Losák) a zjistil, že rád hraje DrD (dále jen Dračák), a že je velmi schopným PJ a požádal jsem ho, jestli bych se namohl připojit k Ježkovi, který už s ním hrál. Protože Losák nepoužívá žádná z vydaných pravidel, ale pravidla si vymýšlí, museli jsme nejdříve vymyslet pravidla pro kouzelníky. Když jsme tedy pravidla vymysleli, přidal mě Losák k Ježkovi a už jsme byli družina. Poté, co jsme přijeli do Prahy, se přidal Vitus jako alchymista a začali jsme hrát každou společnou obědovou přestávku. Po půl roce i Dobrovod jako zloděj. Někdy v té době začalo Ježkovo nadšení pro Dračák upadat, a tak zbyla jen trojčlenná družina: já, Vitus, Dobrovod. Teď už nehrajeme o obědových přestávkách, ale když se u někoho sejdeme hrajeme i půl dne.

Losák nás nechal zařídit si základnu ve skalách nedaleko města. Já jsem tam byl o dva měsíce dříve než Ježek, který si sbalil své saky paky a zašel za svým kamarádem alchymistou, který ho měl pomocí létajícího koberce dopravit až ke mně. Let je třeba popsat: když bylo vše naloženo na koberci, přispěchal alchymista se soudkem svého nesilnějšího vína a orangutanem za krkem a prohlásil něco ve smyslu: "Bez pořádný opice nikdy nelítám." O smyslu této věty se Ježek brzy přesvědčil, neboť ožralý alchymista nebyl sto svůj koberec řídit a tak nebýt orangutana, tedy spíše jeho řevu, když se blížil kolizi s nějakou horou či jinou překážkou, vše by skončilo katastrofou. Je pravda, že se občas vraceli (jednou létali asi 20 minut kolem jedné hory), ale i přes to ke mě doletěl Ježek celý. Teď bych měl zmínit něco o Ježkovi: Povoláním je válečník, ale přivydělává si jako kopáč. Má havrana, který mluví lidskou řečí, tedy jen v případě, je-li střízlivý, neboť je neustále na mol. Ježek jako kopáč dosahoval neskutečných výkonů, protože když se ožral dokázal kopat s takovou razancí jako vrtačky v dolech, nýbrž mnohem rychleji, ale musel ho jeden člověk neustále držet, jinak by sám za 2 hodiny udělal z hory mraveniště (srovnatelný počet chodeb).Hned jak přijel nasadili jsme jeho havranovi silný alkoholický program.

Na naše první dobrodružství jsme byli "najati" druidy z blízkého hvozdu. Dobrodružství spočívalo v tom, že jsme měli zbavit jeden vzdálený hvozd nekromancera, který bydlel pár mil od tohoto hvozdu. A tak jsme se vydali na cestu. Cestou jsme okradli pár kupců a nakonec jsme dorazili k jeho věži. Dopadlo to docela nečekaně: Docela dobře jsme si s ním pokecali (když nám za to platil tak proč ne) a zjistili jsme, že on je vlastně dobrý nekromancer (zákonně), ale že on s tím nekromancerování nemůže seknout proto, že všichni jeho předci byli nekromanceři a on přece nemůže upustit od rodinné tradice, ale že se vynasnaží, aby svému okolí (druidům) nedělal problémy. S tím jsme se vrátili do hvozdu, druidové byli potěšeni a tak nám darovali pytlík se semínky a my si ty semínka (hvozd) zasadili přímo před barákem. Toto byl první a poslední okamžik v historii naší družiny kdy jsme byli s druidy zadobře. Když jsme se s Ježkem vrátili domů, zjistili jsme, že už tam na nás čeká Vitus. Ten se ihned zabydlel (Ježek mu vykopal laboratoř). Od této chvíle se datují naše problémy s druidy, které byli z většiny Vitusovou zásluhou. První úkol, který jsme jako tříčlenná družina dostali bylo vypudit skřety z jedné malé pevnůstky. Na pomoc jsme si zavolali kamarády (ochlasty) Ježkova havrana, tedy rodinku skalních obrů. Ti se však se skřety skamarádili, uvelebili se v podzemí pevnůstky a začali (jak jinak) chlastat! Situaci zachránil Ježkův havran a Vitusovo ultra rychlé a výbušné lepidlo. Havran zaletěl k obrům a ochlastal je všechny do němoty (sebe též). Vitus mezitím zalepil jediný vchod do podzemí lepidlem shozeným z koberce. Poté havran uspořádal soutěž v prdění a tak se místnost zaplnila nejmenovaným plynným uhlovodíkem. Poté už jen stačilo zapálit lepidlo a vše se poroučelo do povětří. Po návratu domů jsem prodělal obřad při kterém se mi přesvědčení změnilo na zmateně dobré. Vitus nejdříve naštval druidy ve hvozdě (ten který jsme vysadili),protože jim prostředkem hvozdu vedl dálnici, kterou vytvořil tak že jim do hvozdu shodil obrovský balvan (neúmyslně). Za tohle byli na něj druidi dlouho naštvaní a on pak, když od nich potřeboval laskavost musel dva týdny chodit do hvozdu zalévat stromečky. Ježek při svém kopání nazdařbůh narazil na dveře, za které se nedalo dostat. Dveře měly sedm zámků a na nich byl napsán podivný nápis. Když jsem ten nápis rozluštil (to znamená, že jsem ho týden luštil a pak měsíc hledal v knihovně jeho význam), zjistil jsem, že pokud chceme první klíč, musíme se vydat do velmi vzdálené věže. Nasedli jsme na koberec pro tři lidi, který Vitus mezitím vyrobil a vydali jsme se ke věži. Zjistili jsme že věž má zajímavou obyvatelku, a to bohyni. Bůh ví kterého národa to mohla být bohyně, ale je jasné, že ten národ měl něco společného s kočkami. Docela jsme se s ní spřátelili a tak nám ten klíč nakonec dala. Když jsme pak ten klíč doma strčili do zámku, se objevil nápis, který nás posílal do nějakého chrámu. Tam nám klíč bez velkého snažení z naší strany také dali. Já jsem poté odlétl domů studovat, zatímco Vitus s Ježkem se dali dohromady se skupinkou lovců lebek. Spolu s nimi chvíli drancovali a pak se vrhli na jedno město. Jak to dopadlo? Hrozně. Nebudu popisovat detaily, ale v průběhu boje došlo k souboji božské magie. Město zmizelo a na jeho místě se rozkládala plocha asi 20 akrů plných ohnivé hlíny (velmi výbušné). Viktor jako alchymista se rozhodl že musí této hlíny získat co nejvíc. A tak kdokoli kdo se nacházel v blízkostí města mohl vidět elfa, trpaslíka a gnóma jak letí na svých létajících kobercích a pod sebou mají obrovskou hromadu hlíny, která může každou chvíli vybouchnout. Poté co se Vitus spokojil s přivezeným množstvím hlíny (asi 300 kilo) se sám vydal na místo, kde měl být další klíč, tedy do cechu zlých alchymistů, který byl shodou okolností ve stejných horách jako náš dům. Vitus byl do tohoto cechu přijat a zúčastnil se hostiny, která trvala dva týdny (pak týden střízlivěl). Tuto hostinu blíže popíši: Dostal se do obrovské místnosti kde byl asi 20-ti patrový stůl a u něj židle s důmyslným mechanismem, díky kterému můžete jezdit nahoru a dolů. Vzhledem k tomu, že alchymisté jsou odolní proti většině jedů, bylo na hostině snad všechno co se dá jíst a pít, někdy i za předpokladu, že to může zůstat živé. Poté co se z této hostiny vrátil k nám domů přinesl klíč a pár dárků, které dostal od alchymistů. Páreček zvířátek, které byste rozhodně neměli hladit proti srsti, pokud ještě někdy chcete vidět své ruce. A nakonec dostal obrovskou balistu (asi 30 m na délku), která ale byla živá a živila se vlastně čímkoli, co měla pod sebou. A právě tato balista byl náš první průser. Vitus si ji totiž nehlídal a ona sežrala půlku zvěře v okolí hvozdu. Za to jsme se pak museli zpovídat před druidským sněmem, který nás uznal vinnými a my jsme byli posláni o 200 let nazpátek v čase. To byla zábava. Někde jsme se ocitli, teprve později jsme zjistili že se jedná o ostrov obydlený kanibaly. Když jsme jim pak pomohli s jedním kmenem ze sousedního ostrova, dovolili nám na ostrově přebývat. Na čas se ze svého vězení v časoprostoru uvolnila i naše kámoška bohyně (ta byla odsouzena zároveň s námi). Vitus s Ježkem se snažili uchytit v blízkém království. Byli také donuceni ke koupeli, protože koberec jim najednou přestal fungovat přímo nad řekou - Bohyně Cha, cha, cha. Já jsem se naopak snažil pomocí mnou vytvořeného teleportu dostat do centrální knihovny všech kouzelníků, leč mé pokusy končily nezdarem. Pro příklad uvedu některé z vtípků naší Bohyně. Tak například: Vkročil jsem do teleportu, a vkročil (spíš zapadl) do hovna a to přímo dračího, dále mě teleportovala na dno moře, do nekromancerské knihovny (s nápisem na oblečení, něco ve smyslu: "Všichni nekromančeři jsou kreténi" . Následně mě tedy teleportovala do oné knihovny, až na to, že ve stejném oblečení, jen ty nápisy se hanlivě vyjadřovali o všelijakém mágstvu. Nakonec jsem opravdu mohl chvíli studovat v knihovně, ale to jen za předpokladu, že jsem měl na hlavě účes za který by se nemohl stydět žádný pankáč. Mezitím byli v tom království "zatčeni" (mafií) Vitus a Ježek. A proto jsem se vydal za nimi. Dostal jsem se však do křížku s jedním alchymistou a ten na mě zkoušel roztodivné látky. V průběhu jeho pokusů jsem byl: bobr, veverka, drozd a nakonec jsem skončil jako velká koule slizu. Nakonec mě odčaroval šaman kmene žijícího v bažinách. A tak jsme se všichni sešli - spolu s Dobrovodem, který mezitím osvobodil ze spárů mafie Vituse a Ježka. Chvíli jsme si v klidu žili, ale pak nás najal na prácičku jeden král. Za úkol jsme měli vystrnadit (zabít) veškeré úřednictvo, které fakticky ovládalo celé království. Docela se nám to dařilo. A ve volných chvílích? Vitus se zabydlel v cechu dobrých alchymistů (no co vždyť je neutrál), který během našeho pobytu ve městě dvakrát vylétl do povětří, z toho jen jednou naší vinou. Náš další obrovský průser odstartoval opět Vitus a to tím, že mě pozval do hospody. Tam mi do vína přilil trochu vína dračího. Je jasné, že já jako citlivý elf jsem skončil pod stolem. A v tu chvíli přisel Dobrovod se svojí troškou do mlýna. Najal krola aby mě odnesl zpátky do hradu, ale jen tak mezi řečí se zmínil, že na mě nemusí brát žádné ohledy. Takže jsem nejen dva dny vyspával z opice, ale ještě týden nemohl chodit. Když jsem pak konečně vstal z postele, šlápl jsem na Vitusův katapult, který normálně vystřeluje do výšky 20 m, bohužel nade mnou byl strop !!! Doktor se snažil, ale i tak jsem měl místo vršku lebky zlatý plát, který měl bohužel zajímavé vlastnosti, jak jsem brzy na vlastní kůži pocítil. Vlastnosti to byli takové, melodii vyťukanou do tohoto plátu jsem ještě dva dny opakoval, jak si to vyzkoušel jeden z mistrů alchymistického cechu. Nevím jestli mu bylo mě líto, ale jako omluvu mi udělal helmu, ta však brzo vzala za své a tak pro jistotu udělal po druhé celý oblek. Když byl hotov pozval mě na drink. A to jsem neměl dělat !!! Vypil jsem několik kombinací různých dryáků a dělalo to se mnou divné věci. Oblek se roztek už při první rundě. Chvíli jsem byl ohnivou koulí (ta zapříčinila druhý výbuch cechu), ještěrem, nekromancerem. Chvíli mi pískalo něco v hlavě, a když jsem potom zakouzlil objevil se BOBR. Nakonec se ze mě stal ultra bobrodlak. Vzhledem k tomu, že úplněk byl hned tu noc, Vitus mě vzal na koberec (jako bobra se zlatými zuby), a vypustil mě přímo do prostřed hvozdu. A já se zachoval jako pravý bobr. Začal jsem stavět hráz na blízké řece. Za dvě hodinky bylo po všem hráz stála a hvozd ne. A tak jsme se opět ocitli před druidským soudem. Tentokrát nás poslali pro jistotu 100 do budoucnosti. Opět jsme se někde ocitli.

Autor článku: Tomáš Krajča
Další články od tohoto autora
Článek zaujal už lidí